První unikátní snímek koróny ze zatmění 2015

Deset dní uplynulo od úplného zatmění Slunce 20. března 2015, které masy nadšených lidí pozorovaly v Česku jako výrazné částečné. Přinášíme první snímek sluneční koróny vytvořený z dat pořízených nedaleko špicberkého letiště vědeckou expedicí vedenou prof. Miloslavem Druckmüllerem z VUT v Brně a prof. Shadiou Habbalovou z Univerzity v Honolulu. Ačkoliv jde pouze o rychlý výsledek na počátku značně delší a sofistikovanější práce, která brněnského matematika čeká, už sám o sobě poskytuje neuvěřitelné a v mnoha ohledech doposud ještě nezachycené struktury.

Zatmění Slunce 20. března 2015 provázela bouřlivá sluneční aktivita, která se projevovala zejména na jeho západním a východním limbu. Výsledkem byly krom krásně strukturované sluneční koróny rovněž výrazné polární záře pozorovatelné o tři dny dříve i v České republice. I přes tuto výraznou aktivitu se ovšem Slunce od solarmaxu (očekávaného v roce 2013) pozvolna klidní a za přibližně 4 roky by se mělo octnout naopak v období minima aktivity. Koróna zachycená (a pozorovatelná) při tomto úplném zatmění Slunce je proto unikátní v tom, že ukazuje jakousi "rozpolcenost" Slunce na sklonku aktivnějšího období.

Nerozhodné Slunce

Snímek získaný a důmyslně zpracovaný z dat mezinárodní expedice na Špiberkách ukazuje sluneční korónu ve velmi nezvyklé podobě. Proč? Zatímco při maximu sluneční aktivity je tvar koróny ovlivněný chaotickým magnetickým polem Slunce strukturovaný do jakýchsi "okvětních" lístků po celém obvodu, při minimu sluneční činnosti je naopak zřetelná poloha slunečních pólů prostřednictvím jemných vláknitých radiálních paprsků a jasné výtrysky se táhnou zejména od středních slunečních šířek. Když se ale podíváte na snímek, uvidíte takřka bez nadsázky nerozhodné Slunce. Na jeho severním pólu je ještě koróna tvarovaná tak, jak se očekává při maximu sluneční aktivity, zatímco u jižního pólu (levý dolní okraj) se rozkládá "hřeben" radiálních paprsků bez výraznějších magnetických smyček a koronálních výtrysků. Aby toho nebylo málo, západní okraj Slunce je doslova posetý vysokými "jazyky" slunečních protuberancí navazujících na nižší narůžovělou chromosféru. Zkrátka vše, co byste v rámci kolísající sluneční aktivity v průběhu 11ti letého slunečního cyklu chtěli postupně vidět, zachycuje jedniný snímek.

Osvětlený nov jako bonus

Pakliže máte dojem, že na místě temného kotouče Měsíce vidíte nějaké detaily, není to pouze zdání. I přesto, že je Měsíc při zatmění Slunce v dokonalém novu - leží přesně mezi Zemí (pozorovateli na ní) a Sluncem - dopadají na něj paprsky slunečního světla. Ne však přímo, ale až rozptylem slunečního světla o zemskou atmosféru, která svit posílá mimo jiné i na povrch Měsíce a ten jej odráží zpět. Kdybyste v době zatmění stáli na přivrácené straně Měsíce, spatřili byste na měsíční obloze přibližně 4x větší Zemi, než jak se jeví na pozemské obloze Měsíc, a Země by byla v dokonalém úplňku. Struktury na Měsíci při zatmění Slunce lze spatřit očima obtížně a jen světelným dalekohledem, ale zachytit tento tzv. popelavý svit Měsíce v novu fotograficky není prakticky žádný problém! Ostatně to dokazují i starší pozorování slunečních zatmění na stránkách prof. Druckmüllera.

Úctyhodná práce českých matematiků

Už od roku 1999, tedy 16 let, se český profesor VUT v Brně, Miloslav Druckmüller se svou dcerou Ing. Hanou Druckmüllerovou snaží zdokonalovat metody vedoucí k patrně nejdokonalejším snímkům sluneční koróny při zatmění Slunce na světě. I při současné činnosti kosmických slunečních laboratoří samotné snímky mají přímý vědecký význam, avšak především zobrazují v detailech jevy ve sluneční koróně tak, jak by je mohlo vnímat lidské oko. Ostatně to byla i původní premisa, na které stojí úspěch českých matematiků. Prof. Druckmüller se ovšem zdaleka nevěnuje pouze těmto krásným "obrázkům", ale snaží se použitím vysoké matematiky analyzovat i jednotlivé jevy ve vyšších slunečních vrstvách, a to mimo fotek zatmění i z dat družice SDO. Neotřelými metodami, v nichž ze opírá především o matematiku, aby vzápětí poukázal na fyzikální děje, dosahuje v úzké spolupráci s americkou astronomkou Shadiou Habbalovou z Univerzity v Honolulu významného uznání.

 Autor: Petr Horálek