Historie pozorování Slunce

Ke Slunci bezpochyby vzhlíželi naši velmi dávní předci a dobře víme, že Slunce, sluneční kult, hrály v historii mnoha civilizacích a kulturách velmi zásadní ba přímo klíčovou roli. S vývoje společnosti se postupně začalo na Slunce nahlížet také jako na objekt pozemské oblohy, na kterém bylo možné pozorovat jisté změny či zvláštnosti. Bezpochyby největší zvláštností bylo a je úplné zatmění Slunce, které muselo z mnoha důvodů budit v našich předcích bázeň, obavy, ale snad i zájem o to, co se vlastně děje.

Náhledů do historie pozorování a poznávání naší nejbližší hvězdy je několik a liší se podle šíře dostupných zdrojů i podle úhlu pohledu. Ať se na historii pozorování Slunce podíváme jakkoliv, je to bezpochyby velmi fascinující a také zajisté bohužel neúplná kronika toho, jak jsme Slunce a jeho taje postupně poznávali a odhalovali.

Historie pozorování a poznávání Slunce

1223 př. n. l.	nejstarší záznam z pozorování slunečního zatmění (Sýrie)
800 př. n. l.	v čínské Knize změn záznam, který může být interpretován jako pozorování sluneční skvrny
467 př. n. l.	Anaxagoras zřejmě pozoroval sluneční skvrnu
350 př. n. l.	první zpráva o sluneční skvrně (Teofrastos)
28 př. n. l.	začátek systematických záznamů o pozorování slunečních skvrn pouhým okem v čínských kronikách
500	písemná zpráva o pozorování slunečních skvrn pouhým okem čínskými astronomy. Od tohoto roku se zprávy o spatření slunečních skvrn opakují.
807	zpráva o pozorování velké skvrny na Slunci (v knize Život Karla Velikého)
840	filozof Al-Kindí pozoroval skvrnu na Slunci
968	první zpráva o pozorování koróny během úplného zatmění (L. Diaconus, Konstantinopol, dnešní Turecko)
1128	kresba slunečních skvrn v Anglii (John z Worchestru)
1185	v Kronice Novgorodu (Rusko) jednoznačný popis slunečních protuberancí pozorovaných během úplného zatmění Slunce
1200	sluneční skvrnu pozoroval Ibn Rušd
1365, 1371	v ruských letopisech jsou zmínky o pozorování slunečních skvrn skrz dým lesních požárů
1450	sluneční skvrnu pozorovali Q. Carrara se synem
1607	sluneční skvrna viditelná v tomto roce byla chybně považována J. Keplerem za planetu Merkur promítající se na sluneční disk
1609-1611	první pozorování slunečních skvrn dalekohledem: J. Fabricius, G. Galilei, Ch. Scheiner, T. Harriot
1613	Galilei publikoval knihu Istoria e Demonstrazioni intorno alle Macchie Solari
1630	Scheiner publikoval dílo Rosa Ursina sive Sol
1666	I. Newton provedl rozklad slunečního světla hranolem (20 let před ním tento jev popsal Jan Marek Marci)
1715	první kresba sluneční koróny
1769	objev Wilsonova efektu (vzhled pravidelných – symetrických – skvrn u slunečního okraje)
1800	W. Herschel ukazuje, že od Slunce přichází i jiné než viditelné záření. Dokazuje infračervené paprsky.
1801	J. W. Ritter dokazuje existenci ultrafialového záření přicházejícího od Slunce.
1802	Wolaston pozoroval ve slunečním spektru 4 temné čáry, které považoval za hranice elementárních barev
1814	Fraunhofer použil spektroskop a objevil ve slunečním spektru 574 tmavých čar; na to navazovalo založení sluneční spektroskopie (dále se na tom podíleli D. Brewster, G. Kirchhoff, R. W. Bunsen, A. J. Ångström a další)
1837	C. Poulliet a J. Herschel nezávisle měří energetický příkon od Slunce – sluneční konstantu
1843	H. Schwabe, uveřejnil zprávu o existenci cyklů výskytu slunečních skvrn o délce trvání cca 10 let
1845	L. Fizeau a L. Foucault zhotovili daguerrotypii Slunce (expoziční doba 1/60 sekundy)
1848	R. Wolf uvádí relativní číslo slunečních skvrn
1851	A. Humboldt publikuje ve 3. části díla Kozmos statistické zpracování Schwabeho pozorování Slunce
1852	R. Wolf určil přesněji trvání slunečního cyklu (11,1 roku)
1857	W. De la Rue dostal návrh postavit sluneční dalekohled – fotoheliograf pro observatoř v Kew (11 km od Londýna)
1858	R. Carrington objevil šířkový pohyb slunečních skvrn v průběhu slunečního cyklu
1859	G. Kirchhoff vysvětlit existenci tmavých čar ve slunečním spektru; R. Carrington, R. Hodgson provedli první pozorování sluneční erupce v bílém světle
1860	během úplného zatmění Slunce byl spatřen výron koronální hmoty (CME)
1861	začalo systematické fotografování slunečních skvrn na observatoři v Kew
1863	R. Carrington: Pozorování skvrn na Slunci od 9. října 1853 do 24. března 1861 – poznatky o různé rychlosti rotace Slunce v různých heliografických šířkách (pomalejší rotace směrem k pólům)
1868	J. Janssen a J. Lockyer nezávisle na sobě objevili možnost pozorování slunečních protuberancí za plného denního světla za pomocí spektroskopu se širokou štěrbinou (protuberanční spektroskop)
1869	první pozorování zelené koronální čáry (530,3 nm) během zatmění Slunce (objeveno 24 koronálních čar, z nichž většina byla ztotožněna se známými prvky)
1870	pečlivé kresby protuberancí a chromosféry (W. Huggins a A. Secchi) za použití protuberančního spektroskopu vedly k objevu spikulí (znovuobjevených po roce 1945)
1872	C. Young poprvé pozoroval sluneční erupci ve světle čáry vodíku H-alfa
1873	fotoheliograf z Kew byl přestěhován do Královské observatoře v Greenwich
1874	začátek greenwichské série záznamů slunečních skvrn; G. Spörer zjistil zákonitosti ve změně heliografické šířky skvrn v průběhu 11-letého slunečního cyklu
1875	v Greenwichské observatoři byl instalován nový heliograf
1881/1886	Draper Abney – oba první záznamy infračerveného spektra Slunce
1888	S. Langley pořídil souvislý záznam infračerveného spektra Slunce
1891	G. E. Hale získal první spektroheliogram slunečních protuberancí v čáře H a K na Kenwoodské observatoři
1892	G. E. Hale, H. Deslandre – nezávislé vynálezy spektroheliografu, přístroje umožňujícího pořizovat snímky Slunce v různých spektrálních čarách (rozšíření principu protuberančního spektroskopu)
1896	publikace dlouhodobých Janssenových pozorování slunečních skvrn a sluneční fotosféry
1897	H. Rowland – publikoval fundamentální atlas slunečního spektra (297,5 – 733,1 nm)
1903	stavba horizontálního slunečního dalekohledu na Yerkesově observatoři
1904	- Chevalier – začátky pozorování sluneční fotosféry na čínské observatoř Zô-sè - E. W. Maunder publikoval tzv. motýlkový diagram (grafické znázornění Spörerova zákona – viz rok 1874) - E. W. Maunder zveřejnil 19 případů intenzivních geomagnetických bouří spojených s výskytem velkých slunečních skvrn
1905	převoz horizontálního slunečního dalekohledu na Mt. Wilson (1 700 m n. m.)
1906	- na Mt. Wilson Observatory byla určena teplota slunečních skvrn ze spektra (je nižší než okolní fotosféra) - K. Schwarzschild vysvětlil efekt okrajového ztemnění slunečního disku pozorovaného v bílém světle
1907	stavba 18metrového věžového slunečního dalekohledu na Mt. Wilson Observatory
1908	- G. E. Hale (Mt. Wilson Observatory) objevil magnetické pole slunečních skvrn - A. Hansky publikoval fotografie slunečních skvrn
1909	objev Everschedova efektu (pohyb hmoty ve sluneční skvrně) – na observatoři Kodiakanal (Indie) – J. Evershed
1912	dokončení stavby 45metrového věžového slunečního dalekohledu na Mt. Wilson Observatory
1913	S. Mitchell ukazuje, že „bleskové spektrum“ získané při zatměních Slunce neodpovídá rozptylu slunečního světla z fotosféry, ale obsahuje emisní čáry vysoce ionizovaných prvků – závěr, teplota chromosféry musí být vyšší než teplota fotosféry
od 1920	- začíná období astrofyzikální interpretace slunečních pozorování - kolem tohoto roku A. Eddington vysvětlil obrovský zdroj energie Slunce slučování vodíku na hélium
1924	Hale odvodil ze spektroheliografu spektrohelioskop
1930	B. Lyot vynalezl a sestrojil koronograf
1937	- použití kinematografie ve slunečních pozorováních (Mc Math) - B. Lyot pořizuje filmy protuberancí v čáře H-alfa; filmy koróny 530,3 nm a 637,4 nm
1938	H. Bethe, C. Critchfield a C. von Weizsäcker představují dvě možné jaderné reakce ve hvězdách (proton-protonový řetězec a CNO cyklus)
1942	- B. Edlèn, B. Lyot identifikují koronální spektrální čáry, zjištěno rádiové záření Slunce (následuje rozvoj sluneční radioastronomie) - J. Hey (Velká Británie) a J. Southworth (USA) objevují rádiové emise ze Slunce pomocí vojenských radarů (z důvodů utajení byly objevy publikovány až v roce 1945)
1946	první spektrum Slunce v ultrafialové oblasti (výškové rakety V2)
1949	start první rakety s rentgenovým detektorem (detekce oblasti spektra pod 10 nm)
1951-1958	L. Biermann, S. Chapman, E. Parker na základě pozorovatelských důkazů formulují teorii slunečního větru
1953	Babcock – provoz slunečního fotoelektrického magnetografu
1957	M. Waldmeier objevuje koronální díry
od 1957	rozvoj pozorování Slunce pomocí aparatur umístěných v kosmickém prostoru
1962	R. Leighton objevuje pětiminutové oscilace – začátek éry helioseismologie
1973	vypuštění kosmické stanice Skylab, na jejíž palubě je rentgenový dalekohled sloužící k rutinnímu pozorování horkých vrstev sluneční atmosféry (převážně koróny)
1978	počátek nepřetržitého měření sluneční „konstanty“
1995	vypuštění sondy SOHO (Solar and Heliospheric Observatory) – Slunce začíná být pod neustálým dohledem našich přístrojů
2006	vypuštění dvojice sluneční sond STEREO (Solar Terrestrial Relations Observatory)
2010	start sluneční sondy SDO (Solar Dynamics Observatory)

Přehled by sestaven na základě:

Bray, R., Loughead, R.: Sunspot; Chapman and Hall Ltd., 1964
Švanda, M.: Slunce dalekohledem; Aventinum, 2012
Foukal, P.: Solar Astrophysics, 3. Vydání, Wiley-VCH Verlag GmbH &Co. KGaA, 2013
Rušin, V., Rybansky, M.: Slnečná koróna, VEDA, 1989
Kippenhahn, R.: Odhalená tajemství Slunce, Mladá Fronta, 1999
Bray, R., Cram, L.: Plasma loops in the solar corona, Press Syndicate of the University of Cambridge, 1991
Kuiper, G.: The Sun, The University of Chicago press, 1965
Link, F., Švestka, Z.: Slunce a jeho vlivy na Zemi, Nakladatelství Československé akademie věd, 1953