Sluneční fotosféra je zhruba 200 km silná vrstva sluneční atmosféry z níž k nám přichází nejvíce viditelného záření. Někdy je tato vrstva označována jako "povrch" Slunce.
Pro pozorování sluneční fotosféry jsou používány běžné astronomické dalekohledy vybavené systémem redukujícím množství světla přicházejícího ze Slunce: před-objektivovým filtrem, nebo filtračním systémem před ohniskovou rovinou (Herschel) případně projekčním zařízením. Běžně se setkáte s takto upravenými dalekohledy až do průměru objektivu 20 cm.
Ve fotosféře lze tímto způsobem pozorovat granulaci, sluneční skvrny s detaily a fakulová pole.
Ve vybavení hvězdáren se již v minulosti (především pro odbornou činnost) vyskytovaly teleskopy vybavené drahými filtračními systémy, které z celého slunečního spektra vymezují pouze úzkou přesně definovanou část – vlnovou délku čáry H-alfa (656,3 nm) vyzařované vodíkem . Jedná se o takzvané chromosférické dalekohledy, které se vyskytovaly ve dvou provedeních – jako protuberanční koronografy (se zastíněným diskem) a dalekohledy umožňují pozorovat chromosféru na disku.
Malé dalekohledy pro pozorování chromosféry v čáře H-alfa se za posledních 15 let velmi rozšířili a řada hvězdáren tak nabízí možnost se podívat na Slunce i tímto nezvyklým způsobem. Vzhledem ke snižující se ceně filtrů se takové přístroje stále častěji dostávají i do rukou amatérských pozorovatelů, přestože jejich celková cena je sále poměrně vysoká.
Ještě méně obvyklým způsobem pozorování chromosféry Slunce je využití vlnové délky čáry CaK (393,4 nm). Tento typ přístroje byl v minulosti opět používán pro odborné účely a dnes je možné se s ním setkat v kompaktním provedení dostupném i amatérům. Pro veřejnost však tento typ přístroje není přiliš vhodný. Vlnová délka 393,4 je mnohými lidmi velmi špatně vnímána a mají problém obraz zaostřit.
Emisní čára vápníku je citlivá na přítomnost magnetického pole. V místech, kde je magnetické pole na Slunci silnější je absorpce záření nižší, a proto se nám tato místa zdají při pozorování světlejší a naopak.
Zcela specifický druh přístroje, který není tak obvyklý je tzv. protuberanční koronograf. Ten umožňuje díky zvláštní konstrukci vytvořit umělé zatmění Slunce tak, že v systému dalekohledu jeho přímý obraz odcloní obvykle kovoou clonkou. Díky speciálnímu filtru (stejném jako v případě pozorování chromosféry) propouštějícího v čáře vodíku H-alfa můžeme nad sluneční okrajem pozorovat nádherné a mnohdy dynamické, jindy majestátně klidné útvary nazvané protuberance.
Protuberance jsou oblaka hustšího a chladnějšího převážně vodíkového plynu v prostředí řídků a horké koróny.
Protuberance můžeme pozorovat i v chromosférických dalekohledech na okrajem slunečního disku. Obraz samotných protuberancí je však obvykle málo kontrastní a v porovnání s jasem slunečního disku v čáře H-alfa je intenzita záření protuberancí podstatně slabší.
Podrobnější informace o vizuálních i fotografických pozorováních Slunce se můžete dočíst například v tomto materiálu, který vznikl v rámci jednoho z našich starších projektů:
Přednáška "Zpráva o zatmění Slunce 21. srpna"
16. 10. 2017, 19:00 hodin, Zlín
04.11.20
Po dlouhém půstu se mohou astronomové opět zaměřit na pozorování Slunce. Bezmála tři roky trvalo období slunečního minima, v němž projevů aktivity na naší mateřské hvězdě výrazně ubylo. To se nyní začíná měnit, i ke spokojenosti pracovníků Hvězdárny Valašské Meziříčí, kteří se pozorováním Slunce dlouhodobě zabývají.
18.09.20
Sluneční cyklus 25 je oficiálně v činnosti. NASA a NOAA to oznámily v úterý 15. 9. 2020 během mediální telekonference. Podle mezinárodního panelu expertů konec slunečního cyklu 24 nastal v prosinci 2019, kdy počet skvrn dosáhl svého minima.
15.06.20
Na východním okraji slunečního kotouče se 3. 6. 2020 vynořila letos zatím největší skvrna. Tato skvrna opět patří již k novému cyklu sluneční aktivity - cyklu číslo 25.