Historie pozorování Slunce

Ke Slunci bezpochyby vzhlíželi naši velmi dávní předci a dobře víme, že Slunce, sluneční kult, hrály v historii mnoha civilizacích a kulturách velmi zásadní ba přímo klíčovou roli. S vývoje společnosti se postupně začalo na Slunce nahlížet také jako na objekt pozemské oblohy, na kterém bylo možné pozorovat jisté změny či zvláštnosti. Bezpochyby největší zvláštností bylo a je úplné zatmění Slunce, které muselo z mnoha důvodů budit v našich předcích bázeň, obavy, ale snad i zájem o to, co se vlastně děje.

Náhledů do historie pozorování a poznávání naší nejbližší hvězdy je několik a liší se podle šíře dostupných zdrojů i podle úhlu pohledu. Ať se na historii pozorování Slunce podíváme jakkoliv, je to bezpochyby velmi fascinující a také zajisté bohužel neúplná kronika toho, jak jsme Slunce a jeho taje postupně poznávali a odhalovali.

Historie pozorování a poznávání Slunce

1223 př. n. l.

nejstarší záznam z pozorování slunečního zatmění (Sýrie)

800 př. n. l.

v čínské Knize změn záznam, který může být interpretován jako pozorování sluneční skvrny

467 př. n. l.

Anaxagoras zřejmě pozoroval sluneční skvrnu

350 př. n. l.

první zpráva o sluneční skvrně (Teofrastos)

28 př. n. l.

začátek systematických záznamů o pozorování slunečních skvrn pouhým okem v čínských kronikách

500

písemná zpráva o pozorování slunečních skvrn pouhým okem čínskými astronomy. Od tohoto roku se zprávy o spatření slunečních skvrn opakují.

807

zpráva o pozorování velké skvrny na Slunci (v knize Život Karla Velikého)

840

filozof Al-Kindí pozoroval skvrnu na Slunci

968

první zpráva o pozorování koróny během úplného zatmění (L. Diaconus, Konstantinopol, dnešní Turecko)

1128

kresba slunečních skvrn v Anglii (John z Worchestru)

1185

v Kronice Novgorodu (Rusko) jednoznačný popis slunečních protuberancí pozorovaných během úplného zatmění Slunce

1200

sluneční skvrnu pozoroval Ibn Rušd

1365, 1371

v ruských letopisech jsou zmínky o pozorování slunečních skvrn skrz dým lesních požárů

1450

sluneční skvrnu pozorovali Q. Carrara se synem

1607

sluneční skvrna viditelná v tomto roce byla chybně považována J. Keplerem za planetu Merkur promítající se na sluneční disk

1609-1611

první pozorování slunečních skvrn dalekohledem: J. Fabricius, G. Galilei, Ch. Scheiner, T. Harriot

1613

Galilei publikoval knihu Istoria e Demonstrazioni intorno alle Macchie Solari

1630

Scheiner publikoval dílo Rosa Ursina sive Sol

1666

I. Newton provedl rozklad slunečního světla hranolem (20 let před ním tento jev popsal Jan Marek Marci)

1715

první kresba sluneční koróny

1769

objev Wilsonova efektu (vzhled pravidelných – symetrických – skvrn u slunečního okraje)

1800

W. Herschel ukazuje, že od Slunce přichází i jiné než viditelné záření. Dokazuje infračervené paprsky.

1801

J. W. Ritter dokazuje existenci ultrafialového záření přicházejícího od Slunce.

1802

Wolaston pozoroval ve slunečním spektru 4 temné čáry, které považoval za hranice elementárních barev

1814

Fraunhofer použil spektroskop a objevil ve slunečním spektru 574 tmavých čar; na to navazovalo založení sluneční spektroskopie (dále se na tom podíleli D. Brewster, G. Kirchhoff, R. W. Bunsen, A. J. Ångström a další)

1837

C. Poulliet a J. Herschel nezávisle měří energetický příkon od Slunce – sluneční konstantu

1843

H. Schwabe, uveřejnil zprávu o existenci cyklů výskytu slunečních skvrn o délce trvání cca 10 let

1845

L. Fizeau a L. Foucault zhotovili daguerrotypii Slunce (expoziční doba 1/60 sekundy)

1848

R. Wolf uvádí relativní číslo slunečních skvrn

1851

A. Humboldt publikuje ve 3. části díla Kozmos statistické zpracování Schwabeho pozorování Slunce

1852

R. Wolf určil přesněji trvání slunečního cyklu (11,1 roku)

1857

W. De la Rue dostal návrh postavit sluneční dalekohled – fotoheliograf pro observatoř v Kew (11 km od Londýna)

1858

R. Carrington objevil šířkový pohyb slunečních skvrn v průběhu slunečního cyklu

1859

G. Kirchhoff vysvětlit existenci tmavých čar ve slunečním spektru;

R. Carrington, R. Hodgson provedli první pozorování sluneční erupce v bílém světle

1860

během úplného zatmění Slunce byl spatřen výron koronální hmoty (CME)

1861

začalo systematické fotografování slunečních skvrn na observatoři v Kew

1863

R. Carrington: Pozorování skvrn na Slunci od 9. října 1853 do 24. března 1861 – poznatky o různé rychlosti rotace Slunce v různých heliografických šířkách (pomalejší rotace směrem k pólům)

1868

J. Janssen a J. Lockyer nezávisle na sobě objevili možnost pozorování slunečních protuberancí za plného denního světla za pomocí spektroskopu se širokou štěrbinou (protuberanční spektroskop)

1869

první pozorování zelené koronální čáry (530,3 nm) během zatmění Slunce (objeveno 24 koronálních čar, z nichž většina byla ztotožněna se známými prvky)

1870

pečlivé kresby protuberancí a chromosféry (W. Huggins a A. Secchi) za použití protuberančního spektroskopu vedly k objevu spikulí (znovuobjevených po roce 1945)

1872

C. Young poprvé pozoroval sluneční erupci ve světle čáry vodíku H-alfa

1873

fotoheliograf z Kew byl přestěhován do Královské observatoře v Greenwich

1874

začátek greenwichské série záznamů slunečních skvrn; G. Spörer zjistil zákonitosti ve změně heliografické šířky skvrn v průběhu 11-letého slunečního cyklu

1875

v Greenwichské observatoři byl instalován nový heliograf

1881/1886

Draper Abney – oba první záznamy infračerveného spektra Slunce

1888

S. Langley pořídil souvislý záznam infračerveného spektra Slunce

1891

G. E. Hale získal první spektroheliogram slunečních protuberancí v čáře H a K na Kenwoodské observatoři

1892

G. E. Hale, H. Deslandre – nezávislé vynálezy spektroheliografu, přístroje umožňujícího pořizovat snímky Slunce v různých spektrálních čarách (rozšíření principu protuberančního spektroskopu)

1896

publikace dlouhodobých Janssenových pozorování slunečních skvrn a sluneční fotosféry

1897

H. Rowland – publikoval fundamentální atlas slunečního spektra (297,5 – 733,1 nm)

1903

stavba horizontálního slunečního dalekohledu na Yerkesově observatoři

1904

- Chevalier – začátky pozorování sluneční fotosféry na čínské observatoř Zô-sè
- E. W. Maunder publikoval tzv. motýlkový diagram (grafické znázornění Spörerova zákona – viz rok 1874)
- E. W. Maunder zveřejnil 19 případů intenzivních geomagnetických bouří spojených s výskytem velkých slunečních skvrn

1905

   převoz horizontálního slunečního dalekohledu na Mt. Wilson (1 700 m n. m.)

1906

- na Mt. Wilson Observatory byla určena teplota slunečních skvrn ze spektra (je nižší než okolní fotosféra)
- K. Schwarzschild vysvětlil efekt okrajového ztemnění slunečního disku pozorovaného v bílém světle

1907

stavba 18metrového věžového slunečního dalekohledu na Mt. Wilson Observatory

1908

- G. E. Hale (Mt. Wilson Observatory) objevil magnetické pole slunečních skvrn
- A. Hansky publikoval fotografie slunečních skvrn

1909

objev Everschedova efektu (pohyb hmoty ve sluneční skvrně) – na observatoři Kodiakanal (Indie) – J. Evershed

1912

dokončení stavby 45metrového věžového slunečního dalekohledu na Mt. Wilson Observatory

1913

S. Mitchell ukazuje, že „bleskové spektrum“ získané při zatměních Slunce neodpovídá rozptylu slunečního světla z fotosféry, ale obsahuje emisní čáry vysoce ionizovaných prvků – závěr, teplota chromosféry musí být vyšší než teplota fotosféry

od 1920

- začíná období astrofyzikální interpretace slunečních pozorování
- kolem tohoto roku A. Eddington vysvětlil obrovský zdroj energie Slunce slučování vodíku na hélium

1924

Hale odvodil ze spektroheliografu spektrohelioskop

1930

B. Lyot vynalezl a sestrojil koronograf

1937

- použití kinematografie ve slunečních pozorováních (Mc Math)
- B. Lyot pořizuje filmy protuberancí v čáře H-alfa; filmy koróny 530,3 nm a 637,4 nm

1938

H. Bethe, C. Critchfield a C. von Weizsäcker představují dvě možné jaderné reakce ve hvězdách (proton-protonový řetězec a CNO cyklus)

1942

- B. Edlèn, B. Lyot identifikují koronální spektrální čáry, zjištěno rádiové záření Slunce (následuje rozvoj sluneční radioastronomie)
- J. Hey (Velká Británie) a J. Southworth (USA) objevují rádiové emise ze Slunce pomocí vojenských radarů (z důvodů utajení byly objevy publikovány až v roce 1945)

1946

 první spektrum Slunce v ultrafialové oblasti (výškové rakety V2)

1949

 start první rakety s rentgenovým detektorem (detekce oblasti spektra pod 10 nm)

1951-1958

 L. Biermann, S. Chapman, E. Parker na základě pozorovatelských důkazů formulují teorii slunečního větru

1953

 Babcock – provoz slunečního fotoelektrického magnetografu

1957

 M. Waldmeier objevuje koronální díry

od 1957

 rozvoj pozorování Slunce pomocí aparatur umístěných v kosmickém prostoru

1962

 R. Leighton objevuje pětiminutové oscilace – začátek éry helioseismologie

1973

 vypuštění kosmické stanice Skylab, na jejíž palubě je rentgenový dalekohled sloužící k rutinnímu pozorování horkých vrstev sluneční atmosféry (převážně koróny)

1978

 počátek nepřetržitého měření sluneční „konstanty“

1995

 vypuštění sondy SOHO (Solar and Heliospheric Observatory) – Slunce začíná být pod neustálým dohledem našich přístrojů

2006

 vypuštění dvojice sluneční sond STEREO (Solar Terrestrial Relations Observatory)

2010

 start sluneční sondy SDO (Solar Dynamics Observatory)

 

Přehled by sestaven na základě:

  • Bray, R., Loughead, R.: Sunspot; Chapman and Hall Ltd., 1964
  • Švanda, M.: Slunce dalekohledem; Aventinum, 2012
  • Foukal, P.: Solar Astrophysics, 3. Vydání, Wiley-VCH Verlag GmbH &Co. KGaA, 2013
  • Rušin, V., Rybansky, M.: Slnečná koróna, VEDA, 1989
  • Kippenhahn, R.: Odhalená tajemství Slunce, Mladá Fronta, 1999
  • Bray, R., Cram, L.: Plasma loops in the solar corona, Press Syndicate of the University of Cambridge, 1991
  • Kuiper, G.: The Sun, The University of Chicago press, 1965
  • Link, F., Švestka, Z.: Slunce a jeho vlivy na Zemi, Nakladatelství Československé akademie věd, 1953

 

Přehled bude průběžně aktualizován a doplňován. Uvítáme vaše návrhy a tipy.

Připravované akce

Přednáška "Zpráva o zatmění Slunce 21. srpna"
16. 10. 2017, 19:00 hodin, Zlín

 


Vyhledávání

 

Novinky a aktuality

Pozorování Slunce 2016

21.01.17

Už tradičně vám předkládáme další roční souhrn o pozorování projevů sluneční aktivity na Hvězdárně Valašské Meziříčí. V roce 2016 byl velmi znatelný pokles aktivity, ale i přesto bylo co pozorovat: tranzit Merkuru přes sluneční disk, eruptivní protuberance, erupce, zajímavé skupiny slunečních skvrn. Nabízíme vám ohlédnutí za rokem 2016 včetně galerie těch nejvydařejnějších snímků i animací zajímavých projevů sluneční aktivity.

Pozorování sluneční aktivity - srpen a září 2016

04.10.16

V měsících srpen a září se výrazně zvýšil počet aktivních oblastí, ale na četnosti a mohutnosti erupcí se to příliš neprojevilo. V srpnu se nám podařilo napozorovat tři eruptivní protuberance, kterým předcházely erupce v aktivních oblastech NOAA 12572 a 12573. V polovině září byla zahájena dlouho očekávaná rekonstrukce budovy odborného pracoviště Hvězdárny Valašské Meziříčí, což znamená pozastavení veškeré observační činnosti až do konce roku 2016.

Pozorování sluneční aktivity - červen a červenec 2016

03.10.16

Letní pozorovací sezóna se vyznačuje větším počtem jasných dnů s dobrými pozorovacími podmínkami. I s klesající sluneční aktivitou se nám proto v těchto dvou měsících podařilo napozorovat řadu zajímavých jevů. V červnu jsme pozorovali 13 dnů (5 aktivních oblastí) a v červenci 21 dnů (8 aktivních oblastí). Podařilo se nám však napozorovat pouze 3 sluneční erupce, jelikož většina erupcí se odehrávala v době, kdy bylo u nás Slunce pod obzorem nebo nám nepřálo počasí.