Erupce

CZ - Erupce

SK - Erupce

EN - Flares

= sluneční aktivita; náhlé uvolnění energie v malém obejmu z aktivní oblasti

Popis

První erupci pozoroval R. Carrington v polovině 19. století v bílém světle tzv. bílou erupci. S příchodem úzkopásmových filtrů, se zvětšil počet pozorování, zejména ve spektrální čáře Hα, která je typickou čárou chromosféry. Proto se běžně ve starší literatuře vyskytuje výraz chromosférická erupce. S družicovým pozorováním toho jevu došlo k přehodnocení poznatků a v současné době se erupce řadí mezi koronální jevy.

Sluneční erupci můžeme nejjednodušeji popsat jako rychlé uvolnění energie, která se nahromadila v magnetickém poli aktivní oblasti. Aktivní oblasti mají bipolární nebo multipolární konfiguraci. Lokální magnetické pole v takovém regionu je tedy značně složité. Erupce se často nacházejí právě mezi regiony s opačnou magnetickou polaritou. Magnetická pole směřující v opačných směrech se vzájemně spojí a dojde k procesu nazývanému "magnetická rekonexe". Magnetická rekonexe je spojení nebo spíše překřížení dvou a více svazků magnetických siločar, přičemž dojde k jejich roztrhnutí a s nejbližším roztrženým svazkem. Jedná se o zjednodušení magnetického pole (viz obrázek). V případě, že se objeví více erupcí na stejném místě v aktivní oblasti nazývají se homologické.

Schématický obrázek magnetické rekonexe (Zdroj: Aldebaran)

Při rekonexi dojde tedy k uvolnění energie v podobě tepla a záření v celém elektromagnetickém spektru. Protože se šíří do všech stran, je tento jev pozorovatelný i v chromosféře a výjimečně ve fotosféře. Někdy dojde k uvolnění neutrin a atomových jader, stejně jako v jádru slunce. Pokud tyto částice zasáhnou Zemi, vznikne v naší atmosféře polární záře.

V maximu sluneční aktivity se může objevit několik erupcí za den, v minimu méně než jedna za týden.

Klasifikace

Erupce můžeme klasifikovat podle dvou kritérií a podle mohutnosti toku měkkého rengenového záření a podle pozorovanée spektrální oblasti. Mohutnost se určuje pomocí měření toku měkkého rentgenového záření. U větších erupcí je tato klasifikace spolehlivá, protože však družice měří tok z celého Slunce, nemusí být menší erupce v aktivnějším období vůbec tímto měřením zaznamenány. Klasifikace podle pozorované spektrální oblasti rozděluje erupce například na erupce bílé, rengenové nebo rádiové.

Největší pozorovaná erupce byla zachycena 4. listopadu a klasifikovaná jako X28.0. Výpis a snímky z největších zachycených erupcí od roku 1976 můžete najít zde.

Erupce o mohutnosti C1.4 v čáře Ca II K a H-alfa. Hvězdárna Valašské Meziříčí.

Erupce o mohutnosti C2.1 v oblasti NOAA 12437 dne 26. 10. 2015 s maximem v 10:21 UT. Hvězdárna Valašské Meziříčí.

Zdroje:

• BHATNAGAR, A., LIVINGSTON, W. C.: Fundamentals of solar astronomy. Hackensack, NJ: World Scientific, 2005. World Scientific series in astronomy and astrophysics.
• WILKINSON, J. W.: New eyes on the sun: a guide to satellite images and amateur observation. New York: Springer, 2012. Astronomers' universe. ISBN 9783642228391.
• RUŠIN, Vojtech. Slnko: naša najbližšia hviezda. Bratislava: Veda, 2005. ISBN 80-224-0864-6.
• Nejmohutnější erupce od roku 1976

Zpět